...aneb jak to všechno začalo?

 

Už si to nevybavuji přesně, ale odhaduji, že to mohlo být zhruba začátkem roku 2008, kdy mé srdce prvně zatoužilo po fretčím společníkovi. Párkrát se mi o fretce dokonce i zdálo, o malé černé potvůrce, které jsem dala jméno Morrie. Nakonec to byl ale můj bývalý přítel, kdo se rozhoupal a rozhodl, že si freťuli pořídíme.

A tak jsme začali hledat. Hledali jsme na internetu, prošli jsme chovné stanice i  nechtěná zvířátka, ale byla asi špatná doba, protože jsme žádnou freťulku k mání nenašli, nebo alespoň žádnou takovou, která by nebyla z druhého konce republiky. Napadlo nás, že bychom se mohli zajet podívat do nedalekých Budějovic (bývalý přítel pocházel ze Strakonic) do jednoho obchodního domu (název si už nepamatuji), kde měli Zoo shop. Existovala šance, že by tam freťule mohli prodávat.

Oba jsme se nemohli dočkat, až zvířátko budeme mít doma, takže jsme neotáleli ani chvilku, sedli jsme do auta a vyrazili :)

No, Zoo shop tam byl...a v něm i fretka...a ne jen jedna. Za mřízemi poměrně prostorné klece chrněly stočené do klubíčka  hned tři - dvě tchořovité a jeden albínek. Radostí skoro bez sebe jsme šli, nebo spíš tak trošku běželi, pro paní prodavačku, aby nám je šla ukázat. Ta ochotně svolila a klec pro nás otevřela. Bylo to velmi zvláštní, nikdy předtím jsem fretku v ruce neměla, a tak jsem k těm zvířátkům najednou cítila veliký respekt, měla jsem strach z jejich zoubků, ale po opakovaném ujištění, že nekoušou, že jsou hodné, jsem se konečně osmělila a tu menší tchořovitou jsem si vytáhla ven z klece. Nezdálo se, že by jí to nějak vadilo, ale očividně nehodlala zůstat jen na jednom místě. Využila toho, že je venku z klece a kroutila se jako žížala ve snaze uprchnout a prozkoumat okolí :) 

Přestože se zvířátko ze všech sil snažilo utéct, moc se mi líbilo a hned mi bylo jasné, že právě tuhle z těch tří chci. Mému tehdejšímu příteli se sice více zamlouvala druhá tchořička, ale já zvítězila - byla to přeci ta z mého snu :), a celá nadšená jsem se chystala oznámit prodavačce, že si ji bereme.  Jenže paní prodavačka nám s politováním oznámila, že se jedná o matku se dvěma mláďátky a že freťule, kterou držím v ruce, je ještě příliš mladá, než aby se už mohla oddělit od matky. No, nemusím asi říkat, že jsem zůstala stát jako opařená. Co teď? Nechtělo se mi to vzdát. Po menší poradě s přítelem jsme se tedy rozhodli, že si je tedy vezmeme všechny tři, tchořovitou matku a dceru a bílého klučinu. 

Paní prodavačka tuto záležitost v rychlosti telefonicky projednala se svým nadřízeným, který souhlasil a dokonce nám dal i slevu :) 

A tak nakonec dopadlo vše dobře a my si místo jedné freťulky odváželi hned tři ustrašené smraďoušky :) A přestože mi první část mého já říkala, že jsem cvok, co budu dělat se třemi fretkami, co na ně řekne mamka (protože jsem v té době bydlela ještě s rodiči a mamka takováto stvoření se srdce nenáviděla), mé druhé já bylo z fretiček přímo unešené :)

 

A tady jsou fotky Oggyho a Morrinky, mamušku Miušku bohužel vyfocenou asi nikde nemám...

 

 

Jako správní zbrklí a nezkušení chovatelé jsme si freťulky koupili, aniž bychom pro ně měli klec, ale počítali jsme s tím, že ji koupím v bazaru u přítelkyně mého taťky, jen co se vrátím od přítele domů. Jediné, co jsme měli, byla maličká přepravka, kterou jsme koupili spolu s chlupáčky. 

Když jsme si fretčí trio přivezli domů k přítelovým rodičům, dívali se na nás jak jinak než jako na pomatence. Ale neměli žádné zvláštní námitky, a tak jsme se vydali na dvorek, do dílny a stodoly hledat kožíškům nějaké prozatimní ubytování. 

Fretíci mezitím poletovali po přítelově pokoji a zkoumali všechno, na co dosáhli :) Dokonce v růžcích nechali i několik pokladů, potvůrky :D

Teď už si přesně nevzpomínám, jestli jsme jim bydlení udělali z krabice nebo velké plastové přepravky, každopádně když si na to teď vzpomenu, uvědomuji si, že to bylo hodně nezodpovědné pořídit si zvířátko, o kterém jsme skoro nic nevěděli a ani pro něj neměli nic nachystaného. 

V pondělí hodně časně ráno jsem freťulky zapakovala do přepravky a vyrazila jsem autobusem domů ze Strakonic do Mladé Boleslavi. To byla panečku cesta - autobus plný lidí, kteří se chtěli ještě dospat, a tři malé fretky, zavřené v prťavé plastové přepravce...to nešlo k sobě :D Ty malé potvůrky neúnavně škrabaly a škrabaly, a to zejména v těch částech, kde to bylo nejvíce slyšet. Čekala jsem, že mi každou chvíli někdo musí vynadat. Bylo to pro ně dlouhé, a tak se z místa, kde jsem s těmi mými pokládky seděla, začala linout i dost nepříjemná vůně. No, asi je každému jasné, že jsem se hodně těšila, až budu z autobusu venku...

Freťule se mnou musely ještě přežít den v práci, ale to už proběhlo v klidu, byly přece jen unavené z těch naschválů, které mi dělaly v autobuse :D

No a pak přišla další těžká zkouška - přinést je domů a obeznámit s tím  mamku. To bylo ze všeho nejhorší...

 

Pokračování příště :)